Hypnóza je v současnosti patrně nejdéle systematicky využívaným psychoterapeutickým nástrojem. Ačkoliv podobné transové stavy provázejí lidstvo po tisíciletí, za novodobého otce hypnózy se považuje Švýcar Franz Mesmer, který na začátku 19. století přenesl hypnotický stav z jevišť salónů do centra zájmu lékařských oborů.
Tento stav sice mylně považoval za výsledek působení magnetu na tělo pacienta, nicméně jeho techniky se ujaly v chirurgii. Ještě před etablováním anestetik umožnily lékařům provádět chirurgické zákroky, aniž by pacienti pocítili bolest.
Hypnóza není spánkem ani meditací, liší se od bdělého stavu i relaxace. V tomto stavu mysli se člověk dočasně odpoutává od okolí (například řezu chirurgického skalpelu) a hypnotizér se stává jeho jediným zdrojem podnětů.
Některé psychické procesy hypnotizovaného se oddělují od řízení a kontroly, a sugescím hypnotizéra vyhoví, aniž by je kriticky ověřoval. V běžném životě nám totiž kontext skutečnosti pomáhá chápat a hodnotit probíhající zážitky. Po čas hypnózy se ale tento rámec rozplyne.
Jak se to dělá
Aby se klient stal otevřený sugescím, může jej terapeut do hypnózy uvést mnoha způsoby, které využívají několik základních prvků. Na začátku vede klienta k tomu, aby fixoval zrak na nehybný bod, anebo aby se soustředil na pravidelně se opakující zvuky.
Pokračuje sugescí ohledně těžkosti víček: „Vaše víčka jsou těžká… pořád těžší… zavírají se…“. Poté sugeruje zvyšování svého vlivu na prožívání a chování klienta a zároveň snižování vlivu okolí. Účinek všech sugescí může zesílit počítáním, vhodnými gesty nebo doteky a také tempem hlasu a intonací.
Hypnotizovanému se zpomalí tep a pohyby, vyhasnou některé reflexy, změněně vnímá čas a na celý průběh sezení může mít amnézii. Cítí se jen jako pozorovatel celého dění. Hypnotizér u něj může vyvolat pomocí sugescí pohyb, navodit halucinaci nebo změny ve vnímání, či regulovat reakce vegetativního nervstva.
Může jít dál a působit komplexněji – navodit znovuprožití minulých traumatických zkušeností v bezpečném prostředí terapeutického sezení, a umožnit tak odžití problematických emocí. Nebo prostřednictvím metafor spojit oddělené zkušenosti psychického dění klienta do smysluplného celku, či nenásilně podat řešení jeho aktuálního problému.
Co se dá v hypnotickém stavu ovlivnit
Zadáním takzvané posthypnotické sugesce dokáže terapeut zasáhnout i do chování klienta mimo hypnotický trans: hypnotizovaný po tom, co je z hypnózy „probuzen“ otevře okno, tak jak mu bylo hypnotizérem sugerováno, ještě když byl v transu.
Když se ho ale zeptáte, proč to udělal, není si vědom ovlivnění svého konání a svůj čin racionálně odůvodní například tím, že mu je horko. Sugesce se pro něj stala faktem. Tak například student překoná trému ze zkoušky sugescí od terapeuta: „Při zkoušce vám srdce bije klidně a pravidelně.“
Toho, kdo se ptá, jak daleko je sugescemi možné zajít, ujišťuji, že přesvědčit někoho v hypnóze ke spáchání zločinu není možné (pokud ovšem člověk sám nechce zabíjet nebo vyloupit banku, na to ale nepotřebuje hypnoterapeuta…). Kontrola sugescí je sice v hypnóze snížená, nicméně ne úplně potlačená.
Kromě změny citlivosti na bolestivé podněty je možné hypnotickými postupy ovlivnit sportovní výkon, zmírnit migrénu i strach ze zubaře, léčit nespavost, bolesti hlavy, závislosti, depresi, úzkostí, obezitu, bronchiální astma, zvracení po chemoterapii… Hypnóza je použitelná u dětí i dospělých a nemá dosud známé vedlejší účinky.
Hypnoterapie ale není pro každého. Předpokládá se, že různí lidé jsou schopni různě hluboké hypnózy. Asi u 5 procent lidí není možné navodit hypnotický stav vůbec. Naopak zhruba 15 procent lidí je schopno prožít hluboký hypnotický trans.
Zbylá populace je zhypnotizovatelná do jisté omezené míry. Novější přístup k hypnoterapii ale tento předpoklad zpochybňuje a jeho představitelé tvrdí, že hloubka hypnózy je otázkou užití správné techniky.
Neúspěšné pokusy najít v činnosti mozku zhypnotizovaných lidí specifické vzory vedly ke zpochybnění existence hypnózy jako jedinečného změněného stavu vědomí. Navození hypnózy ale podle všeho vede k relativním změnám v činnosti jednotlivých mozkových center, a to v závislosti na obsahu sugescí.
Když se například pokusným osobám v hypnóze sugerovalo, že šedé obrázky jsou barevné a barevné šedé, ovlivnilo to funkci oblastí mozku, které se uplatňují ve vnímání barev. Objevily se teorie, že hypnotizovaní vedení snahou vyhovět terapeutovi konají tak, jak se od nich žádá, tyto ale nenašli velkou oporu.
Jak je možné, že hypnóza je tak silná? Není to popravdě hypnóza, která sama o sobě léčí, spíše zprostředkuje prostředí pro léčbu. Umožňuje měnit naše víry a přesvědčení, které nás v životě vedou, a díky tomu se můžeme změnit.
